Člověče, pomoz si

Jsem úplně jednička

aneb

A co si říkáte vy?

          Bylo čtvrteční podmračené odpoledne, jen občas se tiše snesla osamělá sněhová vločka. Poté, co jsem přivedla syna ze školky, opásala jsem se zástěrou a přistoupila čelem k hromadě domácích povinností, které každá z nás žen dobře zná. Sporák, smeták, pračka – využila jsem své možnosti svobodné volby a rozhodla jsem se, že tentokrát začnu pro změnu žehličkou.

          Synek bystře odhadnul, že pro nejbližší dobu je máma zcela zaneprázdněná, a rychlostí blesku nasměroval svou pozornost k počítači, kde zvolil hry „skákačky“. Mimochodem – ty skákačky byl opravdu diplomatický výběr, neboť na rozdíl od „stříleček“, které slyším i přes dvoje zavřené dveře a velmi brzy trvám na tom, aby je vypnul, tyto hry toleruji (když potřebuji něco udělat a nic jiného mi nezbývá) a nechávám syna na pokoji.

          Tak žehlím a žehlím a přitom mi v hlavě běhá kaleidoskop myšlenek na to, co všechno musím ještě dnes (zítra, pozítří, do Vánoc, etc…) udělat, do kdy to musím stihnout a na co nesmím v žádném případě zapomenout, a do toho se prolíná druhá rovina – zhodnocení toho, co jsem dnes už udělala, jak to vůbec nebylo perfektní, co všechno jsem nezařídila, nestihla a nezvládla  a co je tedy definitivně v háji.

          Ve stejném okamžiku můj pohled přebíhá z žehlených triček na bezprostřední okolí – žehlím v dětském pokoji, neboť tam je pro tento účel nejpřístupnější zásuvka (rozumějte - volná) a sama pro sebe polohlasem konstatuji, že okna potřebují umýt, koberec zná vysavač pouze z vyprávění a byvší svačinu odhozenou v koutě pomalu zahaluje plíseň.

          Jsem vnitřně rozervána potřebou okamžitě se naklonovat a vyřešit najednou všechny zjištěné nedostatky a chvíli zvažuji, že odložím žehličku a uchopím do ruky něco jiného, nebo ještě lépe, jak si můžu obstarat několik dalších párů rukou, nebo co mám dělat dřív, až posléze dojdu k přesvědčení, že jsem úplně k ničemu, když si ani s takovými banalitami neporadím.

          Deprese dosahuje vrcholu v okamžiku, kdy si uvědomím, že ta černá nevábná hromádka na koberci jsou ponožky, ale děti za ně výjimečně nenesou žádnou odpovědnost… Rezignuji, opět se chápu žehličky (triček zbývá necelá polovina) a s vnitřním monologem „je to na pytel a není mi pomoci“ pokračuji v realizaci své svobodné volby.

          Synek v obýváku mezitím přešel ze skákaček na honičky. Periferně zaznamenávám řev motorů a kvílení brzd, ale tyto stereotypní zvuky občas přerušuje něco, co tam nepatří. Bystřím pozornost - Honzík tu hru nějak zvláštně komentuje. Zní to jako skandování nějakého hesla. Nedá mi to, jdu zjistit, co a jak.

          „Jsem úplně jednička, třída, třída, třída!!! Jsem úplně jednička, třída, třída, třída!!! Jsem úplně jednička, třída, třída, třída!!!“

          „Co to říkáš, Honzíku, to je z nějaké hry?“, ptám se.

          „Ne, to jsem si vymyslel sám. Když to říkám, tak jsem první.“ A s úsměvem ukázal na červené auto, které právě vítězně projelo cílem.

           Došlo mi to. Moc vnitřního naladění. Síla slova. Před pár vteřinami jsem stála za žehlícím prknem a sama sebe utvrzovala v přesvědčení, že všechno je špatně a já nestojím za nic. Pak jsem udělala pár kroků, vyslechla si svého syna, nechala jeho slova a jejich energii proniknout skrz mou železnou oponu neoddiskutovatelných argumentů - a najednou bylo všechno jinak.

Zbytek triček jsem vyžehlila v lehké euforii. Svačinu jsem nechala ležet v koutě - buď se do toho koše doplazí sama, nebo později motivuji příslušné dítě, aby jí tuto cestu usnadnilo. No a ponožky? Dříve nebo později je určitě (snad) bude někdo shánět, a do té doby si na žehlení jednoduše uvolním zásuvku v jiné místnosti. Prostě – jsem úplně jednička, třída, třída, třída!!!

A propos – co si takhle sami pro sebe říkáte vy?